Existuje konvenční obraz nové éry, do níž vstupujeme, i příslibů, jež nám nabízí. V září roku 1993 jej jasně formuloval poradce pro národní bezpečnost Anthony Lake, když vyhlásil Clintonovu doktrínu: "Po celou studenou válku jsme zadržovali globální hrozbu tržním demokraciím: nyní bychom se měli snažit o jejich rozšíření." O rok později rozvinul Lake svoji myšlenku takto: "nový svět", který se před námi otevírá, "nabízí obrovské možnosti" k tomu, abychom "upevnili vítězství demokracie a otevřených trhů".
Lake dodal, že jde o daleko hlubší problém než o studenou válku. Naše obhajoba svobody a spravedlnosti proti fašismu a komunismu byla jen jednou etapou v historii naší podpory "tolerantní společnosti, v níž vůdcové a vlády neexistují proto, aby lidi využívali Či zneužívali, nýbrž proto, aby jim poskytli svobodu a možnosti". To je "stálá tvář" všeho, co USA ve světě konají, a "idea", již dnes opět "hájíme". Je to "trvalá pravda o tomto novém světě", v němž můžeme účinněji usilovat o splnění svého historického poslání: postavit se proti zbývajícím "nepřátelům tolerantní společnosti", o niž jsme vždy usilovali, a přejít od "zadržování" k "rozšiřování". Naštěstí pro svět je jediná zbývající supervelmoc "samozřejmě" historicky jedinečná, neboť se "nepokoušíme rozšířit působnost svých institucí silou, podvracením či represemi" a omezujeme se na přesvědčování, soucit a mírové prostředky.
Na komentátory tato osvícená vize a jasné formulování konvenčních pravd učinily náležitý dojem. Rok předtím napsal hlavní diplomatický korespondent listu New York Times Thomas Friedman, že "vítězství Ameriky ve studené válce bylo vítězstvím souboru politických a hospodářských principů: demokracie a svobodného trhu". Konečně začínají i jiní chápat, že "svobodnému trhu patří budoucnost. Strážcem i vzorem této budoucnosti je Amerika". Svět má štěstí, že jej střeží tak ušlechtilý strážce, oznamuje se nám neustále. Mnozí se obávají, že až příliš ušlechtilý, jako Henry Kissinger, který často varoval, že altruismus americké politiky zachází až příliš daleko. Někdy se pravdy pozvedají z úrovně pouhého empirického faktu k čisté logice. Například držitel harvardské Eatonovy profesury vědecké politologie Samuel Huntington tvrdí, "že si Spojené státy musí ku prospěchu celého světa udržet "mezinárodní primát", neboť jako jediná ze všech zemí "definují svoji národní identitu souborem univerzálních politických a ekonomických hodnot", totiž "svobody, demokracie, rovnosti, soukromého vlastnictví a trhů", a proto "podpora demokracie, lidských práv a trhů jsou [sic] pro americkou politiku daleko klíčovější než pro politiku každé jiné země" ,
Protože jde o definici, můžeme se zbavit únavného empirického ověřování - tomu nás učí vědecká politologie. Rozumné rozhodnutí. Ten, kdo se ohlédne do nedávné minulosti, by se totiž mohl například zeptat, jak se naše zásadové odmítání "síly, podvracení a represí" slučuje s teroristickými válkami, které byly za Reaganovy vlády vedeny ve Střední Americe a jež zanechaly tři země v troskách a poseté desetitisíci zmučených a zohavených mrtvol. Nebo by se mohl otázat, abychom uvedli příklad z opačného konce politického spektra, jak Kennedyho vláda projevila stejnou angažovanost svojí mezinárodní teroristickou kampaní proti Kubě a eskalací útoků proti Jižnímu Vietnamu, kdy přešla od podpory teroristického státu ve standardním latinsko americkém stylu, který zřídil Eisenhower, k otevřené agresi, včetně bombardování civilních cílů americkým letectvem, použitím napalmu, ničením úrody (jež mělo vyvolat hlad a tak zlomit odpor domorodců) a jinými podobnými prostředky.
Nějaká osoba podléhající bludům by se také mohla zeptat, jak mohla táž vláda v době, kdy byl americký liberalismus na vrcholu, "zadržovat globální hrozbu tržním demokraciím" tím, že připravila svržení parlamentní vlády v Brazílii a otevřela cestu režimu zabijáků a mučitelů, což vedlo k dominovému efektu: vlády nad značnou částí západní polokoule se zmocnily neonacistické režimy, ne-li z americké iniciativy, tak vždy s pevnou podporou USA. Vedlo to k vlně represí, která překonávala vše v krvavé historii "naší malé oblasti, která nikdy nikoho neobtěžovala", jak západní polokouli popsal ministr války Henry Stimson v květnu roku 1945, když vysvětloval, že regionální systémy je třeba rozpustit, až na naše, jež měly být naopak rozšířeny. A to "jako součást našeho závazku ke světové bezpečnosti, dodal vlivný liberální demokrat Abe Fortas s vysvětlením, že "to, co je dobré pro nás, je dobré i pro svět".
Jestliže jsou fakta vskutku irelevantní, můžeme přehlédnout závěr, k němuž dospěl přední akademický odborník na vztah USA k lidským právům v Latinské Americe Lars Schoultz ve standardní vědecké práci věnované tomuto tématu: cílem států národní bezpečnosti je "trvale zničit pociťovanou hrozbu existující struktuře společensko-eko-nomických privilegií tím, že bude vyloučena politická participace početní většiny..." Zřízení těchto států, jejich cíle a úspěchy jsou do značné míry důsledkem historického rozhodnutí Kennedyho vlády z roku 1962: úkolem latinskoa-merických ozbrojených sil se místo "obrany polokoule" měla stát "vnitřní bezpečnost". Aby mohl být nový úkol řádně splněn, poskytl Kennedy zároveň zvýšenou vojenskou pomoc a výcvik. "Obrana polokoule" byla pozůstatkem druhé světové války, zatímco nyní Šlo o "vnitřní bezpečnost" -eufemistické označení války proti domácímu obyvatelstvu. Zrněna poslání, již přikázali dvorní liberálové z mytického Kennedyho hradu, změnila americký postoj: místo tolerování "hrabivosti a krutosti latinskoamerických armád" k "přímé spoluvině" na "stejných metodách, jakých užívala vyhlazovací komanda Heinricha Himmlera". Tak to vyjádřil Charles Maechling, který v letech 1961-1966 vedl plánování protipartyzánského boje a vnitřní obrany.
To vše - pouhá kapka v moři - se nijak netýká "trvalých pravd" o "politických a ekonomických principech", jimž je oddána "tolerantní společnost" - alespoň se nám to tvrdí. Snad tato historie dokonce ukazuje i naši oddanost myšlence, že "vůdcové a vlády neexistují proto, aby lidí vy- užívali či zneužívali, nýbrž proto, aby jim poskytli svobodu a možnosti". .
S takovouto šokující uniformitou je vskutku interpretována jedna událost za druhou. Neměli bychom se nechat zmást příležitostnými záblesky světla. Jako extrémní disident se projevil badatel asijských záležitostí John King Fair-bank. Když jako prezident Americké historické asociace v prosinci roku 1968 kritizoval válku ve Vietnamu, vysvětloval, že se USA do ní zapletly "především v důsledku přehnaného citu pro spravedlnost a nezainteresované snahy konat dobro." O mnoho let později, kdy vešly ve známost ještě ostudnější podrobnosti celé této historie, se vybarvil jako krajní disident amerických médií Anthony Lewis, který v New York Times kritizoval naše "nešikovné pokusy o konáni dobra", jež se do roku 1969 změnily v "katastrofu". Na druhém konci názorového spektra byli kritikové války obviňováni, že změnili to, co všichni považují za "šlechetnou věc", v nákladný neúspěch.
Vojenský puč v Brazílii, "velké vítězství svobodného světa", byl proto podniknut "k záchraně, nikoli ke zničení brazilské demokracie", hlásil Kennedyho velvyslanec Lincoln Gordon. Bylo to "zdaleka nejrozhodnější vítězství svobody v polovině 20. dvacátého století", které by mělo "vytvořit daleko lepší klima pro soukromé investice" - takže alespoň v tomto smyslu nepředstavoval puč hrozbu pro tržní demokracii.
Vzhledem k tomu, že trvalé pravdy jsou samotnou "definicí naší národní identity", nemusíme hodnotit ani jiné případy - vlastně veškeré historické doklady, z nichž vysvítá, že se USA s jistou důsledností pokoušejí o zničení demokracie a oslabení lidských práv, i když se záminky mění tak, aby vyhovovaly příhodným doktrinálním požadavkům. Po mnoho let byly veškeré hrůzy automaticky ospravedlňovány studenou válkou. Při bližším prozkoumání jednotlivých případů se tato pohádka zhroutí. Jedním z obecných náznaků jejího významu je kontinuita politiky před studenou válkou a po ní. Car ještě pevně seděl na trůně, když Woodrow Wilson v souhlase se starou tradicí zahájil vražedné invaze na Haiti a do Dominikánské republiky. Tento projev "wilsonovského idealismu" stál život tisíce lidí, prakticky obnovil otroctví na Haiti a demontoval tamní parlamentní systém, protože zákonodárci odmítli přijmout "pokrokovou" ústavu, která byla napsána ve Washingtonu a umožňovala americkým investorům proměnit Haiti v jejich soukromou plantáž. Snad nejdůležitější je, že se obě země dostaly do rukou teroristických armád, které udržovaly "vnitřní bezpečnost" a byly pro tento úkol vycvičeny a vyzbrojeny. Žádný bolševik ještě nebyl na dohled, ale USA se již bránily proti Hunům.
V dřívějších dobách byly dobývání a teror sebeobranou proti (mimo jiných zemí) Španělsku, Anglii a "nelítostným indiánským divochům". Jejich zločiny odsoudilo Prohlášení nezávislosti, v němž byla fakta pozoruhodně postavena na hlavu; toho si po dvou stoletích stěží někdo všimne. Na nevinné Američany dokonce útočily "hordy zlo-Činných Indiánů" a "uprchlých černochů", kteří v roce 1818 vedli "divokou, otrockou a vyhlazovací válku proti Spojeným státům" - tak alespoň oficiálně zdůvodňoval ministr zahraničí John Quincy Adams dobytí Floridy, k němuž došlo v roce 1818 a při němž generál Andrew Jackson vyhlazoval na dobytém území domorodce a uprchlé otroky. Tento významný a velmi obdivovaný státní dokument zavedl doktrínu války vedené mocí výkonnou bez schválení Kongresem vyžadovaného Ústavou. A tak ošklivý příběh pokračoval.
Někdy je nepřítelem celý svět. V listopadu roku 1966 prezident Johnson varoval, že jeho obyvatelé mají nad námi početní převahu v poměru 15 : l a že "kdyby měli moc, nahrnuli by se do Spojených států a vzali si náš majetek". Tato vážná nebezpečí podtrhuje zkorumpovanost Spojených národů, jimž tehdy začala vládnout "tyranie většiny", neboť dekolonizace a poválečná obnova oslabily schopnost Spojených států prosazovat kázeň. Již v 60. letech, jak vzpomíná diplomatická korespondentka New York Times Barbara Cros-settová, "Moskva spolu s mnoha nově nezávislými státy izolovala a hanobila Spojené státy". Stěží pak překvapuje, že byly Spojené státy nuceny - daleko častěji než kterýkoli jiný stát - vetovat rezoluce Řady bezpečnosti. Blokovaly chod Valného shromáždění a odmítaly platit příspěvky, k nimž právně zavázaly. Vystřízlivělí komentátoři zkoumali příčiny mravního úpadku světa. Komentátor kulturní sekce New York Times Richard Bernstein, který se později proslavil odsouzením "politické korektnosti", vysvětloval úpadek "strukturou a politickou kulturou" OSN a nedostatkem plomatických schopností naivních Američanů. Článek vyšel pod titulkem "OSN versus USA", nikoli "USA versus OSN". je to svět, který nedrží krok, když USA zůstanou osamoceny. I když se slušná pověst OSN obnovila poté, co se opět začala řídit americkými rozkazy za války v Perském zálivu a Washington pro změnu nemusel vetovat rezoluce odsuzující agresi a krutosti, "zázračná a zásadní změna" - jak to formulovali redaktoři New York Times, neměla dlouhého tr-vání. Po celé to chmurné období "byly chvíle, kdy se Spoje-nými státy hlasoval pouze Izrael, a lidé se ptali, zda ještě máme ve světě nějaké přátele", vzpomínal nedávno předse-da Výboru pro mezinárodní vztahy Sněmovny reprezentantu, umírněný republikán za stát New York Benjamin Gilman. Ve skutečnosti Spojené státy dokázaly na podporu spravedlnosti a svobody mnohokrát zmobilizovat Salvador, Rumunsko a pár dalších států, zatímco v Radě bezpečnosti se projevila jako dosti spolehlivá Británie, která je od 60. let;| - kdy se nadvláda Moskvy stala pro skutečné demokraty ne-snesitelnou - na druhém místě v pořadí vetujících (Francie zaujímá s velkým odstupem třetí místo).
Když v 80. letech zmizelo ze scény Kennedyho "monolitní a bezohledné spiknutí" usilující o dobytí světa, začalo hledání nových agresorů, kteří ohrožují naše hranice a životy. Zvláště oblíbeným fackovacím panákem se pro od vážné reaganisty stala neoblíbená a bezbranná Libye. Mezi dalšími kandidáty najdeme různé šílené Araby, mezinárod-ní teroristy, každého, koho lze vytáhnout z rukávu. Když George Bush oslavoval pád berlínské zdi invazí do Panamy nešlo o obranu proti komunismu, nýbrž o boj proti ďábel-skému Noriegovi, který byl zajat, souzen a odsouzen za své zločiny, které téměř všechny spáchal v době, kdy byl na výplatní listině CIA. V tomto okamžiku dostává polovinu americké vojenské pomoci Kolumbie, hlavní porušovatel lidských práv na západní polokouli, stát, který má na svědomí šokující seznam krutostí. Je to typický model, ale záminka je jiná: tentokrát jde o boj proti narkomafii. Americkou vo-jenskou pomoc a výcvik dostávají téměř výhradně vojenské jednotky, které se "drogové války" účastní pouze jediným způsobem: jak hlásí mezinárodní organizace sledující dodržování lidských práv a všichni další kompetentní pozorovatelé, příjemci americké pomoci a výcviku i jejich polovojen-ští druzi jsou v samém centru obchodu s drogami, globálním podniku, jemuž americká politika již půl století krajně pozoruhodnými způsoby napomáhá.
Jsou k dispozici různé prostředky, jimiž můžeme ukázat, jak je morbidní fascinace fakty bezvýznamná. Realističtí badatelé vysvětlují, že odvolávání se na historii "směšuje zneužití reality s realitou samou". Realitou je nedosažený "národní cíl", což ukazují "historické doklady, jak je naše mysl reflektuje skutečné historické dokumenty jsou pouhým lidským výtvorem, který nám nic neříká o "cíli Ameriky". Uvažovat jinak znamená upadnout do "omylu atheis-mu, který na podobném základě popírá platnost náboženství".
Na poličce čeká připravena i doktrína "změny kurzu". Ano, v minulosti jsme se v důsledku své nevinnosti a přílišné dobré vůle dopouštěli chyb. Ale to je za námi. Můžeme se proto držet velkolepých vyhlídek do budoucnosti a ignorovat celou historii a poučení, jaké by z ní mohlo vyplývat o fungování a chování institucionálních struktur, které zůstávají nezměněny. Tato doktrína je vytahována s pozoruhodnou pravidelností, vždy za rozvážného přikyvování těch, kdo oceňují hloubku tohoto poznání.
Dejme tomu, že bychom dnes, v roce 1995, tuto doktrínu přijali a omezili se pouze na "naši malou oblast" - dokud nedojde k další změně kurzu, po jaké ale vždy jaksi stáváme na stejné koleji.
V květnu roku 1995 biskup a knězi diecéze Apartado v severozápadní Kolumbii vydali "Komuniké veřejnému nění" o "chvíli hrůzy", v níž lidé žijí a která je "způsobeni vraždami a mizením osob". "Polovojenské skupiny nemilosrdně zdecimovaly celá města," tvrdí se v textu komuniké, zatímco úřady, "tváří v tvář tragédii lidu ... zůstávají lho-stejné a nestaví se proti uskutečňování tohoto hrůzného plánu smrti a ničení." Tato obvinění podpořil primátor Apartada, který tvrdí, že polovojenské skupiny "fakticky zdivočely, stupňují kampaň vražd a hrůzných zohaveni": zatímco desetitisíce vojáků a policistů jen mlčky přihlížejí.
Stejně přihlíží i svět, zvláště země, která poskytuje zbraně a výcvik. Kornuniké se může dostat k několika málo lidem v solidárních skupinách, ale z obvyklých důvodů nepronikne obvyklými filtry. Je to nevhodný příběh, neboť od-povědnost mají nesprávní lidé. Krutosti by mohly být snad-no zastaveny, kdyby byla zburcována veřejnost. Veškeré dosavadní snahy odhalit, kam jde polovina americké vojen-ské pomoci, byly dosud úspěšně odraženy, ale v případě nutnosti lze nad nimi zívnout a utrousit posměšek o "starých báchorkách" a "rutinním nadávání na Ameriku", nebo vytáhnout doktrínu "změny kurzu"; konec konců nastala teprve před pár týdny.
Současná vlna vojenských a polovojenských krutostí v Kolumbii je zřejmě součástí snah zmocnit se půdy, které souvisejí s projektem rozvoje oblasti v hodnotě mnoha mi-liard dolarů. Příslušnici polovojenských sil jsou těsně spojeni se statkáři, rančery a narkomafiány. Jeden z nejvýznamnějších narkornafiánů se nedávno stal nejvyšším velitelem polovojenských jednotek oblasti Magdalena Medio, která je již dávno proslulá těsnou vzájemnou spoluprací armády, drogových magnátů, statkářů a polovojenských sil. Tento "hrůzný plán smrti a ničení" realizují obvykli vykonavatelé. Obvyklé jsou i oběti: místní občanské a lidové organizaci a jejich vůdci, rolníci, domorodé obyvatelstvo a černošská populace - vlastně každý, kdo se dostane do cesty alianci vlády, drogových mafií a "legitimních" ekonomických sil. To vše, stejně jako mlčení, pokračuje obvyklým způsobem.

Trhy v reálném světě

Protože trvalé pravdy jsou mimo dosah triviálních faktů, můžeme další nechutnosti bezstarostně odložit stranou. Podívejme se na horlivé nadšení pro trhy. Jsou-li logicky součástí "národní identity", bylo by zcela naivní zdůrazňovat, že již od svého založení jsou Spojené státy "vlastí a baštou moderního protekcionismu". Cituji zde vynikajícího ekonomického historika Paula Bairocha, který dále dokládá svůj obecnější závěr, že "je obtížné najít jiný případ, kdy by fakta tolik odporovala dominantní teorii" jako učení, že svobodné trhy jsou motorem růstu6 a že se jich velmoci vždy přidržovaly, pokud neusilovaly o dočasnou výhodu. To, že se "později rozvinuté" státy od těchto principů odchýlily, je dobře známo přinejmenším od vydáni díla Alexandera Gerschenkrona. Totéž platí o jejich předchůdcích. Zvláště Spojené státy odjakživa zaujímaly k tržní kázni krajně odmítavý postoj. Tak se vyvíjely od začátku, včetně takových odvětví, jako jsou textilní průmysl, ocelářský, energetický, chemický, průmysl počítačů a elektroniky, farmaceutický a biotechnologický, zpracování a distribuce zemědělských produktů, a tak dále. Spojené státy z těchto oborů získaly ohromné bohatství a moc; naopak neusilovaly - což by bývalo v souladu s přísnými principy ekonomické racionality - o komparativní výhodu v oblasti exportu kožešin.
Americký rozvojový stát ani nebyl něčím zcela novým, liž předtím se podobným směrem dala Británie; ke svobodnému obchodu se obrátila až po sto padesáti letech protekcionismu, který jí poskytl tak ohromné výhody, že v politice "rovných příležitostí" nespatřovala velké riziko. Dokonce i pak se opírala o skutečnost, že v období 1800-1938 směřovalo 40 procent jejího exportu do Třetího světa. V celém vývoji od počátků průmyslové revoluce v Evropě není snadné najít jedinou výjimku. V roce 1728 vyjádřil Daniel Defoe běžné názory, když varoval, že Anglie stojí před nesnadným úkolem: jak obstát v nesnadné konkurenci s "Čínou, Indií a dalšími východními zeměmi". Problém spočíval v tom, že 1 tyto země měly "mimořádně široký Průmysl, nejrozmanitější na Světě, a jejich Výrobky se tlačí do Světa pouhou Vahou své Láce". I přes dlouho přetrvávající názor tyto země tehdy možná měly i nejvyšší reálné mzdy na světě a nejlepší podmínky pro organizace dělnické třídy, jak naznačuje velmi důkladný výzkum z poslední doby, který dospívá k závěru, že "bez protekcionistické politiky by byl britský průmysl zničen lácí indických kartounů".
V tomto světle hodnotila události i většina současníků. Sto let po Defoeovi liberální historik Horace Wilson smutně konstatoval, že bez celní ochrany by byly "textilní továrny v Paisley a Manchesteru zastaveny hned na počátku a pravděpodobně by nebyly znovu otevřeny ani po příchodu páry. Byly vytvořeny za cenu obětí, jež přinesli indičtí výrobci." Deindustrializace nepostihla Británii, nýbrž Indii, včetně jejího ocelářství, loďařského průmyslu a dalších výrobních odvětví.
Stejnou "stálou tvář" ukázala Británie poté, co se za vlády Mohammeda Aliho pokusil o průmyslovou revoluci , Egypt. Británie a Francie pociťovaly obavy z úspěšného rozvoje Egypta, který měl bohaté zemědělské zdroje a domácí bavlnu. Zasáhla ale britská finanční a vojenská moc, která překazila nežádoucí konkurenci a vměšování do britské im-periální strategie. Na rozdíl od Spojených států v téže době nemohl Egypt nastoupit cestu nezávislého vývoje a radikálně tak porušit zásady ekonomické vědy.
Existuje jen málo seriózních srovnávacích studií, ale to, co z nich vyplývá, má dnes značný význam. Stěží si lze nepovšimnout, že jedna část Jihu se kolonizaci bránila - Ja-ponsko, které se rozvinulo a v závěsu za ním i jeho kolonie. Bylo brutální koloniální mocností, ale své kolonie - na rozdíl od Západu - industrializovalo a rozvíjelo. Všimněme si také, že první kolonií vůbec bylo Irsko, shodou okolností jediná část severní Evropy, v niž přetrvávají rysy Třetího světa. Jeden z předních historiků Asie Basil Davidson poznamenává, že modernizační reformy, jež v západní Africe probíhaly ve Fantské konfederaci a v Ašantském království, se podobaly těm, které v téže době uskutečňovalo Japonsko. Takto je vskutku vnímali afričtí komentátoři a historikové. Jeden z nich o pár let později hořce konstatoval, že "před oběma tehdy stál stejný chvályhodný cíl, [ale] africký pokus byl bezohledně rozdrcen a zmařen" britskými silami. Podle Davidsonova názoru tento potenciál "v zásadě nebyl nijak odlišný od potenciálu, jehož dosáhli Japonci po roce 1867". Ale západní Afrika se přidala k Egyptu a Indii, nikoli k Japonsku a Spojeným státům, které se mohly vyvíjet nezávisle a nebyly spoutávány koloniální vládou a omezeními vyplývajícími z ekonomické racionality.
Ve 20. letech dvacátého století již Anglie nemohla konkurovat s efektivnějším japonským průmyslem. Proto odvolala zápas a vrátila se k praktikám, které jí umožnily počáteční rozvoj. Britské impérium se prakticky uzavřelo obchodu s Japonskem a totéž poté učinili i Holanďané a Američané. Tyto kroky na cestě k tichomořské fázi druhé světové války byly při oslavách padesátého výročí konce války ignorovány.
O půl století později se tváří v tvář japonské konkurenci dali do značné míry stejnou cestou reaganisté. Kdyby byli umožnili působení tržních sil, jež veřejně tolik vynášeli, ve Spojených státech by dnes již neexistovala výroba oceli a automobilů. Tvrdě zasažena by byla výroba polovodičů a masivně paralelních počítačů i mnohé další obory. Reaganova vláda prostě zabránila japonské konkurenci v přístupu na trh a mohutně subvencovala hospodářství z veřejných prostředků. V ještě větším měřítku uplatňuje taková opatření Clinton. Žádných podobných zásahů nebylo zapotřebí na ochranu hlavního civilního exportního odvětví, výroby letadel nebo obrovského a výnosného turistického průmyslu., který je založen na leteckém průmyslu a na vládou financo-vané infrastruktuře, dvou odnožích pentagonského systému, jenž je hlavní komponentou sociálního státu (včetně "systému obranných silnic", součásti státně korporačního projektu sociálního inženýrství, který změnil tvář Ameriky).
Bylo zcela přirozené, že Clinton uvedl společnost Boeing jako vzor "velkolepé vize budoucnosti svobodného trhu", již v roce 1993 vyhlásil - za velkého potlesku - na zasedání Asijsko-pacifické hospodářské konference (APEC). Stěží bychom mohli najít lepší ukázku veřejné dotované ekonomiky sloužící soukromému zisku, která se hrdě nazývá "svobodným podnikáním". Triumf svobodného trhu ještě více zdůraznilo Clintonovo oznámení jeho jediného úspěchu v rámci APEC: byly uzavřeny kontrakty s Čínou o dodávkách letadel, nukleárních reaktorů, superpočítačů a satelitů, vyráběných zářnými vzory svobodného podnikání: firmami Boeing, General Electric, Cray a Hughes Aircraft (prodej byl ilegální, protože Čína je údajně zapletena do šíření jaderných zbraní a raket; státní department ale vysvětlil, že Washington bude zákony "interpretovat" tak, že se na tento prodej nevztahují).
Stejně přiměřený vzor si Clinton zvolil na dalším zasedání APEC, které se konalo o rok později v Jakartě: Exxon, další skvělý příklad nezávislých podnikatelských hodnot, je-muž se nestaví do cesty zaopatřovatelský stát. Clinton se opět dočkal pochvaly, nejen za svoji velkolepou vizi, nýbrž také za úspěchy "vládní kampaně komerční diplomacie", která "přinese pracovní příležitosti mnoha Američa-nům", napsala politická korespondentka New York Times Elaine Sciolinová. Mínila tím Clintonovo oznámení, že Exxon uzavřel kontrakt ve výši 35 miliard amerických dola-rů o spolupráci s indonéskou ropnou společností Pertamina na rozvoji naleziště zemního plynu, z něhož měly těžit jak další americké korporace, tak indonéská státní elektrárenská společnost. To mělo zajistit "pracovní příležitosti Američanům" - přinejmenším právníkům, bankéřům, ředitelům a manažerům, nakrátko snad i několika málo kvalifikova-ným dělníkům. Dobrá zpráva pro americké dělníky vedla k rychlému růstu cen akcií Exxonu.
Snad stojí za zmínku, že slovo "zisky" z úctyhodného diskurzu téměř zmizelo. V soudobé novomluvě se vyslovuje jako "pracovní příležitosti". Chápeme jazykové konvence a oceňujeme přesnost chvály Clintonova úspěchu, který zajistil "pracovní příležitosti Američanům". Stejné konvence nám umožňují uznat skutečnost, že úlohou Pentagonu není jen bránit nás proti zahraničním hordám, ale také poskytovat "pracovní příležitosti". "Politikové obou stran považují obranný rozpočet za program růstu zaměstnanosti," píše v kritice přehnaného vojenského rozpočtu Lawrence Korb z Brookingsovy instituce. Zisky pro investory a vyšší platy pro nejvyšší představitele korporací? Na to raději nemyslete.
Tisk vydávaný byznysem ale nemá tak přísná měřítka. Když USA v polovině roku 1995 naléhaly na Japonsko, aby zvýšilo podíl automobilových součástek od amerických výrobců, úctyhodná média psala o oficiálním tématu: "Je to prostě rázné jednání, které má pochopení pro zájmy amerického lidu", který byl nespravedlivě zbaven pracovních příležitostí (americký obchodní zástupce Mickey Kantor). Roušku ale dokázal poodhalit Wall Street Journal. Američtí výrobci automobilových součástek vskutku doufali, že si státní moc vynutí otevření japonského trhu, který hodlali zásobovat ze svých továren v Číně, jihovýchodní Asii a v samotném Japonsku. Pro Američany v doslovném slova smyslu by tak vzniklo jen málo pracovních příležitostí, ale zato mnoho "pracovních příležitostí" - v orwellovském smyslu -pro nadnárodní společnosti se sídlem v USA.
Tento trik se stal tak běžným, že se nad ním už nikdo ani nepozastavuje.
Odpor proti principům trhu a státní násilí jsou dnes významnými faktory hospodářského rozvoje i v poválečné Evropě, Japonsku a v nově industrializovaných zemích na jeho periférii. Všechny tyto státy dostaly rozhodující ekonomický podnět od amerických vojenských dobrodružství. V 18. století si byly dnešní První a Třetí svět daleko podobnější. Obrovskou diferenciaci, k níž od té doby došlo, způsobilo i to, že se vládcové dokázali vyhnout tržní kázni, kterou nekompromisně prosazovali na územích, jež na nich závisela. "Není pochyb o tom," uvádí Bairoch závěrem svého podrobného vyvrácení převládajícího "mýtu národohospodářské vědy", "že vynucený hospodářský liberalismus Třetího světa se významně podílel na opoždění jeho industrializace." Ve skutečnosti šlo o "deindustrializaci". Tento vývoj pod různými pláštíky pokračuje až dodnes. Bairoch ve skutečnosti značně eufemizuje, když píše o úloze státní intervence ve prospěch bohatých, neboť se konvenčně omezuje na ochranu, jež je pouze úzkou kategorií zasahování do trhu, jen malou částí celkového obrazu. Zmiňme se jen o jedné vynechávce: v počátcích průmyslové revoluce v Anglii a v USA byla hlavní surovinou bavlna, která byla v důsledku vyhnání a vyhlazení původního obyvatelstva na jihovýchodě Spojených států a dovozu otroků levná a dostupná. Podobné odchylky od tržní ortodoxie se nedostaly do ód, jež opěvují její divy. Tento starý známý příběh pokračuje až do současnosti.
Bairoch se omezuje na protekcionistická opatření. Dospívá k závěru, že po druhé světové válce USA konečně přešly k liberálnímu internacionalismu, jehož principy předtím dlouho porušovaly, dokonce i v nejrychlejší fázi svého růstu, kdy uvalovaly daleko vyšší cla než země, jež s Amerikou konkurovaly. Ale tento názor lze obhajovat jen v případě, že opomineme obrovský státní podíl na ekonomice, o nějž se opíralo celé odvětví nejvyspělejší technologie ve "zlatém věku kapitalismu svobodného trhu". V 50. letech prakticky všechny fondy na výzkum a vývoj počítačů pocházely z kapes daňových poplatníků. V celé elektronice tento podíl dosahoval 85 procent. K této věci se ještě vrátím. Budeme-li ji ignorovat, nemůžeme pochopit ani dnešní ekonomiku, ani "reálné svobodné trhy". Obrovský projekt sociálního inženýrství, který vedl k "odchodu Ameriky na předměstí" a měl dalekosáhlé důsledky, se obdobně opíral o rozsáhlé státní intervence, místní úrovní počínaje a celostátní konče. Projekt byl doprovázen vlnou zločinů páchaných korporacemi, které soudy jen mírně pokáraly; možnost volby pro spotřebitele přitom hrála jen nepodstatnou roli.
Existují ovšem i výkyvy. Etatističtí reakcionáři Reaganovy doby vytvořili nové rekordy v protekcionismu a subvencování z veřejných prostředků. Zcela otevřeně se tírn chlubili před publikem složeným z byznysmenů. Ministr financí James Baker "s hrdosti prohlásil, že pan Ronald Reagan ,poskytl americkému průmyslu větší ochranu před do-vozem než kterýkoli z jeho předchůdců za uplynulých více než padesát leť," píše odborník na mezinárodní hospodářství Fred Bergsten a dodává, že se Reagan specializoval na "nejrafinovanější formu protekcionismu": "řízený obchod", který nejvíce "omezuje obchod a uzavírá trhy" a "zvyšuje ceny, snižuje konkurenci a posiluje kartelové chování". Baker byl příliš skromný. Nadšení zastánci svobodného obchodu a fiskální konzervativci zavedli více protekcionistických opatření než všechny poválečné vlády dohromady a prakticky zdvojnásobili dovozní omezení na 23 procent. Zároveň prudce zvýšili rozpočtový deficit a zatížili tak poplatníky obrovskými splátkami úroků.
I když reaganisté obvykle vedli, míra protekcionismu se v poslední době zvýšila téměř ve všech průmyslových státech. To mělo tvrdý dopad na chudý Jih. Protekcionistická opatření bohatých států se stala významným faktorem, který přispěl ke zdvojnásobení beztak obrovské propasti mezi nejchudšími a nejbohatšími zeměmi, jež nastalo za života poslední generace. Ve Zprávě OSN o rozvoji za rok 1992 se odhaduje, že protekcionistická a finanční opatření bohatých států ročně připravila Jih o půl bilionu dolarů ročně, tedy asi o dvanáctinásobek celkové výše "pomoci" - která většinou nebyla ničím jiným než podporou exportu financovanou z veřejných prostředků. Toto chování je "téměř zločin-né", jak nedávno konstatoval význačný irský diplomat a autor Erskine Childers, který také poznamenává, že Západ pod vedením USA v roce 1991 znemožnil přijetí rezoluce předložené Valnému shromáždění Jihem a zaměřené proti "hospodářským opatřením jakožto nástroji politického a hospodářského nátlaku na rozvojové země". Je to - vedle teroru - oblíbená technika, jíž se Washington pokouší zničit nezávislé odvážlivce, například Kubu a Nikaraguu; přitom neustále pěje ódy na svobodný trh. Fakta jsou "velmi málo známa," píše Childers, "neboť o takovýchto záležitostech dominantní média Severu samozřejmě mlčí." Doufá, že jednou tento "naprostý mravní debakl severních států" povede k tomu, že budou "v očích vlastních občanů naprosto zahanbeny".
To nepřekvapí nikoho, kdo je dobře obeznámen s "trvalými pravdami".
Childers měl naprostou pravdu, když hovořil o "naprostém zahanbení". Před dvěma lety generální ředitel Světové zdravotnické organizace (WHO) Hiroši Nakadžima oznámil, že každý rok na světě umírá 11 milionů dětí na snadno léčitelné choroby, protože vyspělý svět není ochoten poskytnout skrovné prostředky, jichž je zapotřebí k odvráceni této "zbytečné tragédie" - "tiché genocidy", která by nás všechny měla zahanbovat. V roce 1995 vydal UNICEF výroční zprávu, v níž se odhaduje na 13 milionů počet dětí, které umírají proto, že jim bohaté země upírají haléřovou pomoc. I to ušlo "dominantním médiím Severu", přinejmenším ve Spojených státech, i když celostátní tisk téhož dne oznámil, že Kongres hodlá snížit o třetinu královskou sumu 425 milionů dolarů, jež byla navržena jako pomoc UNICEF pro následující rok, a také snížit v příštích dvou letech zahraniční pomoc o 3 miliardy dolarů (nedotčena ale má být pomoc ve výši 3 miliard dolarů pro Izrael, bohatou zemi, která slouží americkým zájmům, a z podobných důvodů se snížení nedotkne ani pomoci Egyptu ve výši 2,1 miliardy dolarů; tyto dva státy dostávají téměř polovinu celkového objemu americké pomoci). Spojené státy byly již předtím nejlakomějším poskytovatelem pomoci ze všech států OECD, ale Kongres dospěl k názoru, že lakomosti nebylo dost.
Krátce poté Washington informoval Organizaci OSN pro průmyslový rozvoj (UNIDO), že poskytne jen polovinu z pomoci ve výši 26 milionů dolarů, k níž se zavázal (podle smluv OSN se jedná o právní závazek), čímž si vynutí drastické omezení operací UNIDO. Skupina 77 byla "hluboce otřesena a pohoršena" novým protiprávním činem svého největšího dlužníka, jehož nedoplatky v té době dosahovaly již 8 milionů dolar. I zde dokázali objevit fakta jen ti nejpilnější čtenáři.
Činy, jež by každého slušného člověka "naprosto zahanbily", mají jen málo společného s veřejným míněním. Naopak, nedávno uveřejněné studie opět ukazují, že "velká většina" veřejnosti dává přednost udržení pomoci na současné úrovni nebo dokonce jejímu zvýšení a že by podle jejího názoru pomoc měla být určena chudým a nikoli strategickým spojencům či jít na vojenské účely. "Velká většina" by také byla ochotna platit větší daně, kdyby pomoc dostali lidé, kteří ji potřebují, a "drtivá většina odmítá názor, že by Spojené státy měly pomáhat jen v případě, že to podporuje americké národní zájmy". To vše je pravým opakem linie politického vedení, které neustále prohlašuje, že naplňuje vůli veřejnosti.
To, jak se tento model pravidelně opakuje, je poučné. Tak prezident Clinton souhlasí s tím, že USA musí snížit své příspěvky na mírové operace OSN. Jeho pravicoví protivníci chtějí zajít mnohem dál - bud příspěvky ještě více omezit, nebo je dokonce zrušit. Naproti tomu tyto výdaje podporuje více než 80 procent veřejnosti. Polovina podporuje americkou účast bez výhrad. V případě, že budou dobré vyhlídky na úspěch, se pro ni vyslovuje dokonce 88 procent. Důsledně se proti takovýmto operacím staví pouze 5 až 10 procent, a názor zbývajících se mění podle okolností. Přestože se nám tvrdil opak, veřejné míněni jen málo ovlivnila skutečnost, že v Somálsku padli američtí vojáci. Dvě třetiny podporují příspěvek amerických vojáků k operaci OSN na ochranu "bezpečných útočišť" a k zastavení krutostí v Bosně, 80 procent zaujímá stejné stanovisko k případné operaci v Rwandě, pokud OSN usoudí, že tam probíhá genocida.
Šedesát procent obyvatelstva si nicméně myslí, že Spojené státy "udělaly dost, aby zastavily válku v Bosně" - totiž nic. Jak odhalují jiné studie, není to způsobeno krutostí nebo lhostejností. Existuje i nesouhlas se zahraniční pomocí, zvláště u 25 procent obyvatel, kteří věří, že představuje největší položku federálního rozpočtu. Ve skutečnosti asi polovinu vládních výdajů dostává Pentagon, což ví necelá třetina obyvatelstva, zatímco výše zahraniční pomoci - na rozdíl od jejího účelu - je nezjistitelná.
Tyto zdánlivě rozporné výsledky lze snadno vysvětlit. Lidé by rádi učinili něco dobrého, ale jsou zavaleni "trvalými pravdami" o našem nesobectví a nebetyčné dobromysl-nosti i o nevděčnosti nepřátelského světa. Z podobných důvodů drtivá většina podporuje větší pomoc chudým, ale zároveň požaduje snížení sociálních dávek: proč utrácet na-še těžce vydělané peníze, aby si mohly jezdit v cadillacu černošské matky, které se množí jako králíci jen proto, aby mohly od sociálních úřadů dostávat další šeky? Veřejnost byla zahrnuta těmito a dalšími pohádkami - občas je vyprávějí postavy jako Ronald Reagan, který svým slavným anekdotám snad vskutku věřil - a navíc značně přeceňuje podíl federálního rozpočtu, který je určen na sociální účely. Téměř si neuvědomuje, že se za posledních dvacet let prudce snížil, a to z úrovně, jež byla podle srovnatelných měřítek beztak nízká. V důsledku podobné propagandistické palby vznikl ve veřejnosti dojem, že ji drtí ohromné daňové zatížení. Z členských států OECD ale mají nižší úroveň - v poměru k HDP - jen Turecko a Austrálie (1991).
Ve stínu zůstává skryta i skutečnost, že daňový systém je neobvykle regresivní. Zvláště výmluvně o tom svědčí vliv daní a transferů (dávek, a tak dále) na snížení chudoby. Mimořádně důkladná studie tohoto tématu, již napsali ekonomové Lawrence Mishel a Jared Bernstein, dospívá k závěru, že "americký systém daní a transferů je daleko méně účinný v boji s chudobou než systém v kterékoli jiné [průmyslové] zemi" a že se "postupně stává ještě neúčinnějším", což lze konstatovat zvláště o Reaganově prezidentském období. V téže době se v jiných zemích účinnost zvýšila. Americkým systémem trpí zvláště děti. V období od roku 1979 do konce 80. let se ve srovnatelných zemích podařilo snížit dětskou chudobu v průměru o více než polovinu, zatímco ve Spojených státech se od roku 1979 do 80. let snížila o méně než Čtvrtinu. Když začala působit reaganovská politika, snížil se tento pokles v roce 1986 na 8,5 procent.
Dnes módní návrhy "jednotného zdanění" požadují, aby byly od daní osvobozeny finanční zisky (dividendy, kapitálové zisky, úroky), které představují téměř polovinu příjmů nejbohatšího l procenta rodin. Směrem k nižším příjmovým kategoriím tento podíl velmi prudce klesá. "Je obtížné najít přesvědčivější definici ,spravedlnosti', než je myšlenka, že by s každým občanem mělo být zacházeno stejně," prohlašuje Časopis Fortune v optimistickém hlavním článku celého čísla o "počátku konce amerického systému daně z příjmu", v němž cituje jednoho ekonoma z pravicového výzkumného ústavu.
To, co ekonomové nazývají "věčným zápasem o mysli lidí", možná příliš nezměnilo postoje, ale uvedlo obyvatelstvo ve zmatek, což nesplňuje o nic hůře základní účel: vyhnat "velkou bestii" - jak Alexander Hamilton nazýval lid -z veřejné arény, do níž nepatří. Takové cítění se ozývá v celém názorovém spektru po celé americké dějiny - takže ani zde nejde o žádnou inovaci či výjimku.
Ani v tomto případě nemají tyto záležitosti na stav americké demokracie žádný vliv - pokud platí, že trvalé pravdy vskutku nepodléhají důkazům.